Moje cesta k miminku

Jedno z prvních témat, které zde s vámi budu sdílet, je pro spousty z nás dost citlivé. A protože moje cesta k vytouženému miminku nebyla vůbec jednoduchá, tak se vám tu trochu rozepíšu.

Mám totiž za sebou v životě několik zdravotních trablů, blbých „náhod“,  není mi už 20, a to, že se nám povedlo mít dítě, je pro mě, prostě bez nadsázky, splněný sen. Jsem vyloženě rodinej typ, děti jsem chtěla od jakživa, mám je moc ráda a nedovedu si představit, že bych neměla vlastní.

Ale pěkně od začátku.

Asi to nejtěžší, co jsem v životě musela překonat, bylo nádorové onemocnění, zvané Hodgkinův lymfom. S touhle nemocí jsem se bohužel setkala už ve 20 letech, po roce studia medicíny na lékařské fakultě. Celý ten kolotoč vyšetření, chemoterapií, ozařování jsem zvládla, ale dalo mi to neskutečně zabrat. Na téma lymfom jsem vytvořila samostatný článek a taky můžete mrknout na youtube, kde jsem vám nahrála videa.

Čas utíkal a já se po léčbě nádoru poctivě dávala dohromady. Možná paradoxně, mi právě lymfom „zachránil“ zdraví, protože jsem se po vyléčení, začala o sebe mnohem víc starat. A tak prakticky od těch 20 let jsem nepila, nepařila v barech a makala jsem, abych se po tak náročné léčbě dala co nejdřív do pořádku.

Zdá se, že by to tím mohlo končit. Jenže čím víc jsem se blížila ke třicítce a těhotenství se odkládalo v nedohlednu, tím víc jsem si byla vědomá, že se nám to s partnerem nemusí povést.

Navíc jsem od 23 let trpěla úzkostmi, které mi jeden lékař mylně diagnostikoval jako schizofrenii, nasadil mi léky a ty mi moje už tak nalomené zdraví, ještě víc poškodily.

Přibrala jsem po psychofarmakách víc než 20 kg, začali mi potíže se srdcem, dýcháním, únavou, spavostí, neuropatiemi a já byla čím dál víc zoufalejší, nemocnější a bezmocnější. Byl to důsledek, jak špatně naordinovaných léků na kterých mi pak vznikla dokonce závislost, tak i postchemoradiační následky léčby lymfomu. Prostě byl to mazec.

Ale protože jsem od doby vyléčení se z lymfomu, byla zvyklá se nevzdávat, tak jsem si začala skutečnou pomoc hledat sama. Konečně jsem se dostala ke skvělé lékářce, která mě odeslala na výšetření a zjistili mi, že schizofrenii nemám. Lékař který mi tuto diagnózu řekl, nasadil léky, fatálně selhal a zničil mi tak život a zdraví na následujících 10 let.

Ale jak jsem psala, nevzdávám se.

Tak jsem pátrala dál. A skoro jak zázrakem jsem objevila na internetu LCHF stravu. A začala jsem jí dodržovat. Tak jsem se postupně dostala k cukrfree, gapsu, meditacím, dechovým cvičením, relaxacím a pomalými krůčky jsem pracovala na tom, abych mohla jednou být maminkou, zdravou ženou.

Do toho jsem několik let chodila na klasické KBT terapie a zkoušela jsem RUŠ terapii. Prostě jsem poctivě pátrala a makala na sobě.

No a dá se říct, že se ten zázrak opravdu stal. Zázrak to byl, ve skutečnosti jen do té míry, kolik úsilí, času a vlastní píle jsem do toho vložila, já sama. Prostě nebudu lhát, byla to neskutečná dřina, ale povedlo se. I když mi okolí nedávalo žádné šance, já to dala. Po několika měsících na low carb stravě a hlavně na GAPS, jsem spolu s doktorkou z IFMV, a mojí lékařkou, konečně psychofarmaka vysadila. A začali se dít „divy“.

Shodila jsem nabraná kila, zlepšila se mi paměť, logika, soustředění, zmizela věčná únava, začala jsem znovu intenzivně prožívat radost, smát se, sršela jsem energií. Vlastně jsem to znovu byla já, bez léků a plná života. A to nejlepší na mě teprve čekalo.

Otěhotněla jsem ! Potom všem co jsem si vytrpěla, po všech těch letech trápení, začarované kruhu bezmoci, jsem se konečně uzdravila a hlavně otěhotněla, naprosto přirozeně po 2 měsících v 33 letech. Neuvěřitelné !

Nakonec vše dobře dopadlo, až ke zdárnému porodu a my na světě konečně přivítali našeho vytouženého chlapečka.

A tak chci tímhle článek hlavně dát naději všem kdo už nevěří, že je něco takového možné. Všem kdo se měsíce, nebo roky trápí a nedaří se. Chci vám říct, nikdy se nevzdávejte, věřte především sami sobě a posilujte svoje zdraví jak jen to jde. Navzdory okolí, a někdy i bohužel navzdory lékařům, i když vypadají jako sebe lepší odborníci, nenechte si vzít svoje zdraví. Věřte vždy a především sami sobě, vlastnímu tělu a nikdy se nevzdávejte. Ta cesta k vysněnému miminku je pro mnohé těžká, ale dá se zvládnout, i když vypadá úplně beznadějně.